THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Úvodem několik nezbytných informací. „Ire Works“ je první nahrávkou „dillingerů“ v obměněné sestavě – bez zakládajícího člena Chrise Pennieho (za bicí soupravou jej vystřídal Gil Sharone), a též bez kytaristy Briana Benoita, který již delší dobu laboruje s poraněnou rukou (náhradu našli TDEP v podobě Jeffa Tutlea, jenž se však natáčení desky neúčastnil). Tolik biografické údaje, nyní přejděme k hudbě samotné.
V prvé řadě by se dalo říci, že novinka je určitým kompilátem obou předchozích řadovek, i když se to může zdát vůči kapele docela nefér. „Ire Works“ totiž z valné většiny tvoří zdařilý výtah best-of prvků zdobících „Calculating Infinity“ a „Miss Machine“, který je umně sloučen do líbivého, rozmanitého, avšak nikoliv roztříštěného celku; to vše doplněno milým bonusem v podobě experimentování a častějších hrátek s elektronikou a ruchy (ale třeba i smyčci, trumpetou či pianem). Z long-play debutu si kapela vypůjčila slušnou porci agresivity a zběsilou instrumentální ekvilibristiku, z druhé desky pak značnou melodičnost a uvolněnost, kterou bůhvíproč někteří příznivci tohoto seskupení dodnes nezkousli. Oproti předešlému záseku je však oboje několikráte znásobeno, takže umírněnější skladby jsou více „radio friendly“, mathcoreové záležitosti naopak značně přiostřeny. A co je podstatné, skloubeny jsou způsobem, který v žádném případě nepůsobí jako pěst na oko. Jednotlivé pasáže do sebe naopak zapadají bez jakýchkoliv problémů a tvoří plně funkční kolekci složenou z pestrobarevných prvků.
Nuže, co konkrétně nová deska nabízí? Hned úvodní „Fix Your Face“ s hostujícím Dimitri Minakakisem (původní vokalista TDEP) i následující „Lurch“ představují díky typicky odsekávaným, „dillingerovským“ konturám pořádnou ránu mezi oči (z podobného soudku je třeba i „82588“ či takřka „meshuggovská“ „When Acting As A Particle“). Zklidnění přichází se skvělými a chytlavými hitovkami „Black Bubblegum“, „Milk Lizard“ či „Dead As History“, kteréž se nesou přibližně v tendencích zmíněných melodických kousků z „Miss Machine“. Dále zde nalezneme například experimentální koláž v podobě „When Acting As A Wave“, téměř striktně elektronickou „Sick On Sunday“..…a tak dále, a tak dále (za zmínku stojí mj. i účinkování MASTODONta Brenta Hindse v předposlední „Horse Hunter“).
Jedna z nejočekávanějších desek letošního roku rozhodně nezklamala. Ba naopak – je výborná, skutečně baví a bavit bude ještě dlouho. Ale co si budeme nalhávat, i přes svou značnou různorodost nepůsobí natolik překvapivě jako svého času „Miss Machine“, která pro mne zůstává v diskografii THE DILLINGER ESCAPE PLAN číslem jedna (i když je to jen o chlup). Podstatné je, že fanoušek kapely dostane od „Ire Works“ přesně to, co si přál – našlapanou, dynamickou, pestrou, zábavnou a brilantně zvládnutou nahrávku. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat současná tvrdá kytarová muzika.Ne úplně překvapivá, avšak opět vynikající nahrávka z dílny THE DILLINGER ESCAPE PLAN.
9 / 10
Greg Puciato
- vokály
Ben Weinman
- kytara
Liam Wilson
- basa
Gil Sharone
- bicí, perkuse
Hosté:
Dimitri Minakakis
- vokály ("Fix Your Face")
Brent Hinds
- vokály ("Horse Hunter")
Craig Demel
- housle
Matt Lupo
- trubka
Phil Williams
- perkuse
1. Fix Your Face
2. Lurch
3. Black Bubblegum
4. Sick On Sunday
5. When Acting As A Particle
6. Nong Eye Gong
7. When Acting As A Wave
8. 82588
9. Milk Lizard
10. Party Smasher
11. Dead As History
12. Horse Hunter
13. Mouth Of Ghosts
Dissociation (2016)
On Of Us Is The Killer (2013)
Option Paralysis (2010)
Ire Works (2007)
Plagiarism (EP) (2006)
Miss Machine (2004)
Irony Is A Dead Scene (EP) (2002)
The Dillinger Escape Plan (reedice) (2000)
Calculating Infinity (1999)
Under The Running Board (EP) (1998)
The Dillinger Escape Plan (EP) (1997)
Vydáno: 2007
Stopáž: 38:26
Produkce: Steve Evetts
Studio: Omen Room (Los Angeles), Sonikwire (Irvine, CA)
DILLINGER ESCAPE PLAN udržali rovnováhu na hrane medzi krkolomnou bláznivosťou a chytľavosťou, ktorú reprezentujú takmer metalcorové melodické vsuvky. "Ire Works" je vyváženou doskou, ktorá poslucháča netrápi prílišnou stopážou ani snahou o experimentovanie za každú cenu (chválim aj breakcorové elektro-vsuvky). Výborná a kreatívna grafika je len pomyselnou čerešničkou na torte.
K mírně rekapitulačním tendencím THE DILLINGER ESCAPE PLAN prakticky nemám výraznějších výhrad. „Ire Works“ sice nepůsobí jako pěst na oko (prosím brát v pozitivním slova smyslu), kterou symbolizovalo předešlé album „Miss Machine“, ale i tak nabízí dostatek zaručeně obohacujících elementů, se kterými dokáže vyrukovat snad jen tahle těžce nekonvenční sestava.
Ano, THE DILLINGER ESCAPE PLAN tentokrát natočili album, které není příliš překvapivým ohlédnutím za předešlou tvorbou skupiny zkombinovanou občas s poněkud zbytečnou metalcore vrstvou. Ohlédnutím je to vpravdě parádním, přesto jako by tak trochu nedrželo pohromadě. Strukturám chybí sjednocující kostra a ani jednotlivé prvky nijak nesrážejí do kolen, je to „jen“ mix všeho co mám na DILLINGERech rád a to hlavně po stránce skvělých instrumentálních výkonů. Koncepčně jako by však skupina trochu tápala. Snad je to jen startovací nakročení pozměněné sestavy, snad nás příště zase ohromí tak jak to dokázaly minulé desky.
no vobec ma to neprekvapilo pretoze som cakal od tohto albumu aj to co som dostal. tDEP sice nepatria medzi moje oblubene uderky ale hraju poriadnu hudbu s vysokou instrumentalnou kvalitou .. len ten spev :D len ten spev mi vadi. Musim si to sice viac napocuvat ale som si isty ze tymto albumom sa chlapci vobec nemusia hanbit pred ostatnymi mathovymi maniakmi.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.